Květen 2007

Něco o mě

30. května 2007 v 20:43 | mckyta |  Neco o mě
Něco o mě

Moje přezdívka je mckyta
Věk: neznámý
Mé nejoblíbenější zvíře je kosatka dravá
Mám modré oči...
...a blond vlasy ( špinavý blond )
Chodím na gymnázium U Balvanu v Jablonci nad Nisou
Věnuji se paličkování, hraní na lesní roh a břišnímu tanci
Doma mám hada, křečka a háááááááááfo rybiček
Můj E - mail: mckytka@seznam.cz
Ptejte se, pište návrhy, prostě cokoliv
Exuberant orcas

Příběhy osmáků

30. května 2007 v 20:31 | mckyta |  žvížátka

Osmáci degu

Tlusťoch

http://www.maky.mysh.cz/osmak.jpg
Tlusťoch byl náš strašně miloučkej a přítulnej osmák. Bohužel jeho datum narození ani datum úmrtí si nepamatuju, když mi umřel bylo mi devět let. Moc málo na to abych si vedla deníky. Ale jestli Fifinka (jiný smutný příběh) byla přítulná, tak Tlusťoch byl teda takovej lenoch a takovej mazel!Ale to se dalo ještě pochopit, protože byl v kleci sám. Často jsme ho pouštěli a on za námi vždycky přišel, teda vlastně za mamkou, když chtěl podrbat. Dost ho to bavilo, seděl tam bez hnutí tak dlouho, až už mamku začal bolet prst. Za mnou teda taky chodil, ale to jenom když viděl že mám něco dobrýho k jídlu, to se mi to hned pokoušel vzít.S Tlusťošinkem byla velká legrace. A to zvlášť když sem ho chytala do klece. Pomalu jsem se přiblížila, chtěla ho chytnout, ale on rychle uskočil, počkal až se seberu a zase ho chytnu, on zase popoběhne....a takhle to šlo dokola. Taky nás tenhle osmák přinutil koupit dvě nový klece. Jako první jsme měli takovou docela malou, bohužel s plastovým vrchem a dírama v tom "víčku"(ale žádná sklinka to nebyla, normální klec, polokoule a vršek byl z plastu). Ale Tlusťoch do těch dal do jedné díry čumáček a zubama to pomalu ale jistě rokousával. Už ani kolíky tu klec nedokázali udržet pohromadě. Když jsme mu pořídily další, třípatrovou, celou z kovu kromě teda "spodku " klece, dokázal svoji všetečnou hlavu vrazit mezi poměrně vetché dvířka a tu klec, takže ji prostě otevřel, naprosto polámal nějak ty dveře a už to nešlo zavírat(ta klec byla zavřená). Museli jsme to svazovat drátkem a i tak se z toho za chvíli dostal. Tlusťoch taky rád podnikal dobrodružné výpravy na vlastní pěst (teda nevím jestli rád, ale ne vždy jsme ho našli tam, kde jsme ho vypustili). Tlusťoch totiž vždycky docela dlouho běhal po celým bytě a my ho jenom občas hlídali. Například Tlusťoch hrozně rád lezl na okno a díval se ven (Fakt!!Naše mršky co máme teď tam lozí jenom proto aby nám zkrátily kytky). Seděl tam a díval se hodiny a hodiny a hodiny.(Bydlíme v nejvyším patře) A dodnes nemůžu pochopit jaktože nikdy okamžitě nezalezl když uviděl nějakýho ptáka na obloze. No prostě Tlusťoch miloval výhled z okna a nás samozřejmě napadlo že by mohl vypadnout, ale když už k tomu měl tolik příležitostí a nikdy to neudělal...Jednou byl zase takhle na okně, já si četla (si ještě pamatuju) a očkem dohlížela na Tlusťoška. Zrovna když sem byla začtená, ozvalo se od okna nějaké BUM, a Osmák nikde. Mysleli jsme si, že omalem spadl dolů až na zem. To jsme samozřejmě oplakali, teda spíš já,ale pořád jsme se dívali z okna. Najednou kolem nás Tlusťoch po parapetu vesele prošel jako by se nechumelilo. Pak jsme se ho pokoušeli chytit, běhali jsme od jednoho okna k druhýmu a Tlusťoch se vesele bavil. Nakonec jsme ho chytly tak, že jsme mu k parapetu spustily jeho klec ve které byli pamlsky. S radostí si tam vlezl. A to teda nebyl jeho poslední výlet na střechu. Byli ještě myslím dva, al to už jsme s mamkou byli klidnější. Jednou nám zase vlezl nějakým způsobem na půdu, která je hned vedle bytu. To se nám prvně ztratil, tentokrát to bylo na dva dny a nikde sme ho nemohli najít (já to zase obrečela) . Ale když sme pak jednou v noci uslyšeli škrábání na dvířka půdičky tak mamka ty dveře odmítla otevřít. Myslela si totiž, že by tam mohl být nějaký potkan. Brácha nakonec otevřel dveře a byl tam Tlusťoch. Špinavý, hladový a uražený za to, že sme ho nenašli už dřív, nebo já nevím proč. Jenže bohužel jednou byl zase na procházce po bytě a my na něj moc nedávalipozor a hledali ho jinde. Po chvíli hledání jsem myslela že jsem zaslechla pískot, ale myslela jsem že se mi jenom něco zdá. Achich. Podívala jsemse do svého pokoje, kde byl pískot. Tlusťoch ležel na zemi a nožičky vlekl za sebou. Ochrnul na ně. Nejspíš totiž kousl do nějakých počítačových kabelů, které jak se zdáli nebyly tak nahoře. (Tlusťoch dokonce dokázal šplhat po těch kabelech až nahoru a ochutnat je) Mysleli jsme že Tlusťoch umře, ale on se naštěstí držel. Ale pořád v kleci ležel(to dá jako rozum, co by taky dělal, když byl ochrnutej na půl těla). Nakonec jsme se rozhodli že asi půjdem k veterináři aby mu píchl spací injekci. Ten nám ale místo toho prodal nějaké mastičky a řekl nám, že jsme měli přijít už dřív, že má ještě šanci. To nás teda ohromně potěšilo. Každý den jsme Tlusťocha mazali různými mastičkami a masírovali mu nožičky...mamka z toho už byla na mrtvici. Pak už to vypadalo trochu líp, mamka musela odjet a já měla jít ke kamarádce abych nebyla doma sama. Když mi mamka hned po příjezdu zavolala....na to nikdy nezapomenu. Tlusťoch byl v kleci mrtvý.
DÁVEJTE POZOR NA RŮZNÉ KABELY A DRÁTY NA ZEMI, KTERÉ BY MOHLI OSMÁCI ROZKOUSAT!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Fifinka


Infekce

Fifinka se u nás dožila docela, nevím řekla bych šťastných pěti let. Už od narození měla ráda různé sladkosti, ale samozřejmě sme ji nekrmily jenom tím. Ale i tak byla taková kulatá (tlustá psát nebudu, byla taková kulatá), pří hlazení vždycky trpělivě držela a někdy i zvedla ručičku abych ji mohla podrbat na bříšku. Někdy sem si lehla za ní do pokoje, kde byla puštěná lehla si na zem a ona po mě lozila, někdy se i stalo, že na mě usla. Byla s ní legrace, ale jako jeden z našich všech osmáků si neuměla kousat drápky na zadních nožičkách. Museli sme je stříhat teda my. Mamka ji vždycky držela a já stříhala. Jenže vždycky když sem u ní měla nůžky dostala sem takovej záchvat smíchu že sem z toho nemohla stříhat...Když sem jí nakonec drápek ustřihla (a musím dodat, že mi to docela šlo) byla na nás celej den uražená, vůbec s námi nekomunikovala a potichu si stěžovala Hadřičce(její dceři). Fifi byla dost zasloužilá matka. Už třikrát měla mláďata a ne vždy se nám podařilo je prodat. Proto už mamka další nechtěla. A taky proto, aby tu Fifinka aspoň byla o něco dýl. Jenže stejně to bylo docela na nic. Fifinka totiž onemocněla. Měli jsme si toho všimnout už dřív, když začala jakoby "pufat"/pšikat. Když jsem ji (bohužel o hodně později) donesla k veterináři, řekl mi, že Fifi má nějaký vážný nález na plicích. Začal jí stříkat injekce, ale blo to ještě horší. Protože to byly nějaký antibiotika, Fifi pořád ležela a pak už ani nechtěla jíst. Koupily jsme tedy heřmánkový čaj, med a podávali sme jí ho v kapkách. Jenže ani to už nemohlo pomoct. Poslední den jí veterinář píchl poslední injekci s antibiotiky a ještě s nějakými vitamíny a odnesli sme si ji domů. Achich. I ten zvěrolékař jí už asi nedával naděje. Sobotu (ten další den) 20.května ráno byla Fifi ještě jakž takž v pohodě. Hýbala se, ale pořád polehávala. Pak sem si šla číst časopis abych na to už přastala myslet. Po chvíli jsem se vrátila zpátky ke kleci. Fifinka tam ležela jako obvykle, ale...vůbec se nehýbala. Aspoň že sme jí vystrojily hezký pohřeb.................................................................................................................................
JESTLI SE VÁŠ OSMÁK ZAČNE NAJEDNOU CHOVAT NĚJAKNEZVYKLE, NEOBVYKLE, OKAMŽITĚ BĚŽTE KE ZVĚROLÉKAŘI, MOŽNÁ MU TÍM ZCHRÁNÍTE ŽIVOT!!!!

Keiko alias Willy

30. května 2007 v 20:24 | mckyta |  žvížátka

Keiko alias Willy

Keiko- nejslavnější delfín světa
V pátek 12. prosince 2003 zemřel v norském zálivu Taknes nejslavnější delfín světa, kosatka Keikó. Celý svět dodnes dojímá příběh o přátelství chlapce a dravé kosatky. Snad každému se tají dech, když se Willy odvážným skokem vrhne přes skalní útes do volného moře. Na svobodu. Díky filmu se lidé začali zajímat o osud všech kosatek držených v zajetí. Ale skutečný příběh "Willyho" je možná ještě dojemnější. Je to příběh kosatky, která nakonec život na svobodě odmítla a dala přednost společenství lidí.
Příběh kosatky, která odmítla svobodu
V pátek 12. prosince 2003 zemřel v norském zálivu Taknes nejslavnější delfín světa, kosatka Keikó. Celý svět dodnes dojímá příběh o přátelství chlapce a dravé kosatky. Snad každému se tají dech, když se Willy odvážným skokem vrhne přes skalní útes do volného moře. Na svobodu. Díky filmu se lidé začali zajímat o osud všech kosatek držených v zajetí. Ale skutečný příběh "Willyho" je možná ještě dojemnější. Je to příběh kosatky, která nakonec život na svobodě odmítla a dala přednost společenství lidí.
ZROZEN NA SVOBODĚ
Willy se ve skutečnosti jmenoval Keikó, což je japonské slovo a znamená Šťastný. Ale o vhodnosti tohoto jména lze pochybovat. Keikó se sice narodil na svobodě - pravděpodobně v roce 1977 nebo 1978 v Atlantském oceánu nedaleko Islandu -, dlouho si jí však neužil. V roce 1979 ho jako dvouleté velrybí batole chytili rybáři a od té doby žil mezi lidmi. Dětství strávil v mořském akváriu na Islandu, o tři roky později byl prodán do Ontaria. Ve zdejším oceanáriu ho lidé vycvičili a začali předvádět návštěvníkům. Ale ani tady nepobyl dlouho - po dalších třech letech byl v roce 1985 prodán do zábavního parku Reino Aventura v Mexico City.
Foto
BOLESTNÝ ŽIVOT V ZAJETÍ
Život kytovců v zajetí rozhodně není radostný. Místo širého oceánu jen malý bazén, v němž se jejich zpěvy zmateně odrážejí od stěn... Potápění do hlubin, v nichž tráví 80 - 90 % svého času, není v mělké nádrži možné, a tak ho většinu prožijí na hladině. Přirozenou rodinnou skupinu nahrazuje samota nebo pár přátelských lidí a zcela nepříbuzných druhů delfínů. Není divu, že se v zajetí kosatky dožívají mnohem nižšího věku než ve volné přírodě, že trpí stresem, psychickými poruchami a různými kožními chorobami. U Keikó se první vředy a rány na kůži začaly objevovat již v Marinelandu v Ontariu. Navíc měl tu smůlu, že ač pocházel z chladných severských vod, byl prodán do Mexika, kde strávil osm trudných let samoty v subtropickém podnebí, v příliš malém bazénu ve vnitrozemí, s příliš teplou vodou...
ZACHRAŇTE WILLYHO - KEIKÓ
V roce 1992 se konečně na mladého samce kosatky usmálo štěstí - dá-li se to tak říci. Stal se hlavním hrdinou filmu Zachraňte Willyho, který se natáčel v Mexickém zálivu. O rok později film, v němž Willy po překonání mnoha nástrah získá svobodu, obletěl svět. Byl natočen druhý a pak i třetí díl. Ale úspěch filmu nespočíval jen v jeho finanční návratnosti, jeho hlavní účinek možná nepředvídali ani samotní tvůrci. Milá a přátelská kosatka si získala srdce diváků a lidé celého světa začali volat po jejím skutečném osvobození.
V roce 1994 vznikla nadace pojmenovaná po filmu: Nadace Zachraňte Willyho - Keikó (Free Willy/Keiko Foundation). Na osvobození Keikó přispívaly tisíce anonymních dárců včetně dětí z celého světa. K dárcům se nakonec připojil i samotný vlastník kosatky, zábavní park Reino Aventura, který ji před lety koupil za 350 000 dolarů, a v roce 1995 Keikó věnoval nadaci. Kosatčí samec však zůstával nadále v zajetí. Nepoznal nic jiného, jeho jedinými partnery, přáteli a živiteli byli lidé. Neznal volné moře, neuměl lovit ryby. Netušil, jak se chovat ke svým příbuzným - divoce žijícím kosatkám. Jeho kůže byla samá otevřená rána a jizva. Kdyby byl okamžitě vypuštěn na svobodu, zahynul by.
CESTA NA SEVER
Putování Keikó do rodných vod u Islandu proto vedlo přes mořské akvárium v Oregonu. Zde byl (již roku 1994) umístěn do prostředí, jaké doposud nikdy nepoznal - žil v obrovském bazénu naplněném chladnou mořskou vodou z místního zálivu. Zvykal si na chlad, zotavoval se. Tady se mu také po dlouhých letech začaly hojit rány na kůži. Teprve po této aklimatizaci mohla být šestitunová velryba naložena do letadla a převezena do islandského Westmannayaeyjar. Na Keikó už zde čekal dočasný domov ve speciální ohradě umístěné ve volném moři. Její pletivo ho chránilo před nepřáteli, ale umožňovalo mu kontakt s okolím.
Za plotem vídal lachtany, do ohrady mohly přes pletivo vplouvat ryby, dostávali se tam ptáci a další mořští živočichové, jimiž se kosatky normálně živí. Téměř čtyři roky se Keikó seznamoval se životem kosatek ve volném moři, učil se lovit ryby, starat se sám o sebe. Rok od roku se stával odvážnějším, samostatnějším, ale také zvědavějším a sebevědomějším. Osamělá, psychicky zlomená kosatka vychovaná v po lotropických vodách, v cizím nepřátelském prostředí, se náhle ocitla v chladných vodách svého rodiště. Jaké úžasné dobrodružství!
S LIDMI NAVŽDY
Celý projekt na záchranu Keikó a jeho návrat do divočiny stál 20 milionů dolarů. Již po dvou letech výcviku ho jeho cvičitelé začínali brát (pod dohledem) na výlety do volného moře. Zde se měl učit lovit ryby, svou přirozenou kořist. O tom, jak obtížné to bylo, svědčí skutečnost, že ulovené ryby zpočátku vůbec nežral, ale oddaně je přinášel svým cvičitelům. Poprvé se odvážil své úlovky sežrat až v srpnu roku 1997. Po čtyřech letech učení byl Keikó v roce 2002 vypuštěn ze své ohrady do volného moře. Ale přestože se po celou tu dobu učil lovit ryby, zůstal závislý na týmu pracovníků, kteří ho střežili na jeho cestách oceánem. Odmítal se živit sám a vyžadoval svou každodenní dávku potravy - 40 - 50 kg ryb. Přesto nežil v zajetí, mohl si vybrat, zda se odváží do širého moře,nebo zůstane v blízkosti lidí.
NEJDELŠÍ VÝLET
Nikdo přesně neví proč, ale v roce 2002 opustil Keikó vody Islandu. Snad sledoval hejno divokých kosatek, od nichž se však brzy odpojil a sám zamířil k norským břehům. K jediné zemi v Evropě, která dosud neuznává mezinárodní zákaz lovu kytovců a zabíjí je pro komerční účely. Není divu, že se cvičitelé a všichni, kdo se o Keikó starali, začali bát, aby zde nezahynul. Ale filmové hvězdě smrt z rukou velrybářů nehrozila, právě naopak, stal se atrakcí, která k zálivu u městečka Halsa, kam doplaval, přitahovala turisty z celého světa. Ti si s ním hráli, hladili ho, plavali s ním, fotografovali se s ním. Keikó nakonec začal být z toho všeho ruchu apatický, jen ležel, neplaval, nelovil, nežral, p řestože již dokázal, že je toho schopen - jeho cesta do Norska trvala pět týdnů a po celou tu dobu neměl žádný kontakt s lidmi.
A protože ji přežil v dobré kondici a dokonalém zdraví, bylo jisté, že je opravdu schopen sám se uživit. Pracovníci z nadace ve spolupráci se starostou města proto zakázali přibližovat se k velrybě na vzdálenost kratší než 50 m. Ale aby se Keikó vzpamatoval, nezbylo než ho zase začít krmit. Z Islandu také přiletěli jeho trenéři, začali s ním znovu cvičit, znovu ho brali na výlety po moři... Zdálo se, že jejich čtyřletá práce byla zbytečná a že mohou začít znovu. Mnozí pochybovali, zda je Keikó po tolika letech života v zajetí vůbec schopen samostatného života, zda se někdy odpoutá od lidí, najde si partnerku a bude žít na svobodě s divokými velrybami.
POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ
Protože fjord u městečka Halsa v zimě zamrzá, Keikó se musel na zimu přestěhovat - jako nejvhodnější řešení se ukázal nedaleký záliv Taknes. Tady Keikó prožil poslední měsíce svého života. Záliv má spojení s otevřeným mořem, jímž občas proplouvají velryby. Keikó jej mohl opouštět a zase se vracet, jak se mu zlíbilo. Lidé se o něj dál starali, krmili ho, dohlíželi na jeho zdraví. A doufali, že jednoho dne odplave s divokými velrybami navždy. Bohužel, Keikó se toho dne nedožil. Několik dní před Vánocemi zemřel na akutní zápal plic. Bylo mu 27 let. O dva dny později byl v noci z neděle na pondělí Keikó tajně pohřben na břehu zálivu. Tajně proto, aby alespoň po smrti nalezl klid a nerušila ho veřejnost a média. Jeho hrob bude před očima zvědavců v zimě zakrývat sníh, v létě zaroste zelenou trávou.
HŘBETNÍ PLOUTEV PROMLOUVÁ
Kosatky mají výrazný pohlavní dimorfismus - kromě tělesné velikosti prozrazuje pohlaví i tvar hřbetní ploutve. Samice ji mají kratší a lehce srpovitě zahnutou, ploutev samců má trojúhelníkovitý tvar (skoro jako ploutev žraločí) a je přes jeden a půl metru vysoká. Je pozoruhodné, že u kosatek držených v zajetí tato ploutev jakoby měkne a ohýbá se dolů (u divokých kosatek je tento jev pozorován zcela výjimečně) - právě takovou "smutně" ohnutou hřbetní ploutev měl i Willy - Keikó.
KAŽDÝ MOHL POMOCI
Nadace Zachraňte Willyho - Keikó vydala jakéhosi průvodce, v němž radila, jak se chovat, aby Keikó zůstal opravdu svobodný a nevázal se na lidi.
Pokud jste na břehu,
- nesnažte se upoutat pozornost Keikó křikem, šploucháním nebo jiným hlukem,
- nekrmte ho,
- nedotýkejte se ho,
- nevstupujte k němu do vody,
- omezte svůj pobyt v blízkosti Keikó na minimum,
Pokud jste ve člunu,
- chovejte se v oblasti, kde se Keikó zdržuje, tiše a opatrně,
- pokud se přiblížíte na vzdálenost menší než 50 m, vypněte motor,
- nepronásledujte ho,
- nesnažte se upoutat jeho pozornost šploucháním nebo ranami na boky člunu,
- pokud Keikó odpočívá na hladině, nerušte ho a tiše se vzdalte,
- nejezděte kolem něj.
Tato doporučení ovšem návštěvníkům dychtivým spatřit proslulou velrybu nestačila a k zálivu, v němž se zdržovala, mířilo stále víc turistů. Navíc nespolupracoval ani Keikó, lidi naopak vítal, nechal se hladit a chtěl si s nimi hrát. Norská vláda proto nakonec musela vydat nařízení, v němž zakazovala přibližovat se k němu.
CO MOŽNÁ NEVÍTE O KOSATKÁCH
Kosatka dravá (Orcinus orca) je největším druhem delfína. Dospělí samci mohou vážit až devět tun a měřit kolem devíti metrů, samice jsou menší. Tento delfín je opravdový kosmopolita - žije ve všech oceánech a mořích světa. Jejich základní sociální skupinou je rodina, kterou tvoří samice s nedospělými mláďaty (do věku deseti let), ale občas i její dospělé dcery s potomky. Dospělí samci se toulají a vyhledávají cizí samice k páření, ale jak se zdá, ke své matce se čas od času vracejí a doprovázejí ji v průběhu celého jejího života. Kolik divokých kosatek dnes žije na celém světě, není přesně známo, vědci odhadují, že jich může být kolem sta tisíc. V zajetí je drženo asi 45 až 50 jedinců.
Autor: Zdena Martinová (14. 2. 2004)
Zdroj: Tištěné ABC, Abc 3/2004
Obrázek “http://www.orcahome.de/images/keiko6.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.


Delfín Flipper - víte co se s ním stalo?

30. května 2007 v 20:21 | mckyta |  žvížátka

Delfín Flipper- Víte, co se s ním stalo?

Zná ho snad každé dítě. Přátelský, veselý delfín, který vás přilepí k obrazovce svými psími kusy a nesmírnou přátelskostí. Snad každý ho měl rád a přál si ho mít za kamaráda. Koho by napadlo, že jeho život nebyl ani zdaleka tak veselý, jako v televizi? Tak co se stalo? Posledních pár dnů ve svém životě přestal jíst a stal se apatickým. Potom se ponořil na dno své nádrže, přestal dýchat a pro vždy ukončil své trápení. Spáchal sebevraždu. Proč? To vše bylo divákům skryto. Nezvládl ten neustálý silný stres spojený s natáčením ,,jeho seriálu". Velmi tvrdý, vyčerpávající a krutý trénink, který neustále podstupoval, a k němuž patřilo i týrání hladem a někde jsem četla, že i elektrošoky, psychicky nezvládl. Trpěl pro zábavu jiných a rozhodl se to skončit.

Zdroj: www.warbel.blog.cz

Příběhy delfínů

30. května 2007 v 20:20 | mckyta |  žvížátka

Příběhy delfínů

Čtveřici Novozélanďanů zachránili delfíni před žralokem
(23.11.2004)

Rob Howe, jeho patnáctiletá dcera Niccy, Karina Cooperová a Helen Sladeová z Whangarei na Novém Zélandu si v listopadu 2004 vyrazili společně zaplavat. Když byly vzdáleni asi 100 metrů od pobřeží, začala kolem nich kroužit skupinka delfínů.

Delfíni jsou velmi inteligentní a k lidem se chovají přátelsky. "Začali kolem nás kroužit. Všechny nás semkli dohromady tím, že okolo nás dělali stále těsnější kruhy," řekl v rozhovoru pro novozélandské sdělovací prostředky Rob Howe. Toto jednání plavce překvapilo. "Nikdy předtím jsem se s něčím takovým nesetkal," zdůraznil Howe, jehož delfíni při koupání v moři doprovázeli pravidelně každý rok v létě. Podivné chování zvířat v něm vyvolávalo strach. Snažil se jim uniknout. "V té chvíli připul jeden z delfínů maximální rychlostí ke mně a prudce se ponořil. Otočil jsem se směrem, kde se měl vynořit a v té chvíli jsem jen dva metry od sebe uviděl plavat velkou šedobílou hmotu a všechno mi došlo. Byl to žralok. Byl tak bílý, jako byl bílý můj nos," vyprávěl Howe vzrušeně. "Díval jsem se směrem, kam žralok plave. Bylo to přímo k dvojici dívek, kolem nichž v té chvíli zběsile kroužili tři delfíni. Srdce mi málem vyskočilo z krku, protože jednou z těch dívek byla moje dcera."

Dalších čtyřicet minut delfíni kolem čtyřčlenné skupinky vytrvale kroužili, dokud se neobjevil nafukovací člun s plavčíkem, který si všiml toho, co se děje a potvrdil přítomnost žraloka. Když nebezpečí pominulo, dovolili delfíni lidem vrátit se ke břehu.

Podobných případů, kdy delfíni zachránili lidské životy, existuje mnoho. Lze toto chování vysvětlit? Někteří vědci na tuto otázku odpovídají, že delfíni jednají instinktivně. Podle nich to to souvisí s faktem, že před žraloky musejí často bránit svá mláďata a člověka si prý s takovým mládětem mohou splést. "Asi vycítili, že plavcům hrozí nebezpečí a instinktivně je ochránili," komentovala událost Dr. Ingrid Visserová z organizace Orca Research.

Existují i jiné názory. Mnozí badatelé jsou přesvědčeni o tom, že delfíni nám pomáhají z přátelství. Četné výzkumy dokazují, že delfíni jsou velice inteligentní a citlivé bytosti. Je proto smutné, že vztah lidí k nim tomuto faktu neodpovídá. Naopak. Delfíni jsou častou oběti rybolovu i znečištění životního prostředí. Některým druhům dokonce hrozí v blízké budoucnosti vyhubení.


Australského rybáře zachránili delfíni
(23.07.2002)

Delfíni zachránili život rybáři Grantu Dicksonovi, jehož loď se potopila na rozbouřeném moři u pobřeží australského státu Queensland.

Dicskon se svými dvěma společníky vyrazil na lov krevet. Rybáře však zastihla nepřiznivá změna počasí. Řádění živlů mělo tragický konec. Oba Dicksonovi společníci utonuli. Nechybělo mnoho a smrt si mohla vyžádat i život posledního člena posádky. Silně krvácející Dickson se křečovitě držel převráceného člunu a s hrůzou sledoval několik dorážejících žraloků. Dobře si uvědomoval, že je jen otázkou času, než se na něho vrhnou a roztrhají ho. Po chvíli začal jeden z zřaloků kroužit stále blíž a blíž. Dicskon věděl, že je zle. Už se loučil se životem, když se v poslední chvíli z ničeho nic objevil delfín a prudkým nárazem odehnal překvapeného žraloka pryč.

Celých čtyřicet hodin pak skupina delfínů chránila vyčerpaného rybáře před sežráním. Neopustili ho až do chvíle, kdy se objevili záchranáři. Dickson byl přepraven do nemocnice, kde novinářům vyprávěl, jak mu delfíni pomohli a jak jej myšlenky na rodinu udržovali při životě.


Delfín zachránil čtrnáctiletého italského chlapce
(30.08.2000)

Delfín zachránil čtrnáctiletého italského chlapce, který neuměl plavat a vypadl z člunu svého otce do Jaderského moře poblíž přístavu Manfredonia v jižní Itálii.

Delfín Filip zachránil život italskému chlapci. Delfín přezdívaný Filip (Filippo) je v Jadranu již od roku 1998 poměrně známou osobností. Neprojevuje sebemenší strach z lidí a často doprovází po dlouhé hodiny jejich plavidla. Stejně tomu bylo rovněž jedné srpnové neděle odpoledne. Emanuele Ceci vyjel se svým synem Davidem v malé lodi na moře. Chystali se chytat ryby. Moře bylo klidné. Náhle však do bárky nečekaně narazila vysoká vlna a srazila chlapce do vody. Zatímco Emanuele Ceci ještě ani netušil, že jeho syn už není na palubě, delfín topícího se chlapce vytlačil nad hladinu a dostrkal ho zpět k lodi, kde otec syna včas zachytil a vytáhl na palubu. David to později popsal slovy: "Když jsem si uvědomil, že mě Fillipo postrkuje, tak jsem se ho chytil."

Chlapcova matka Signora Ceci prohlásila: "Je to hrdina, zdá se nemožné, že zvíře může udělat něco takového, jako je instinktivní záchrana lidského života."

Filip měří 2,7 metru a váží skoro 300 kilogramů.


Na snímku výše je delfín Filip osobně. Další jeho fotografie si můžete prohlédnout zde nebo zde.


Příběh Yvony Vladislavičové
(23.8.2001)

O štěstí v neštěstí může hovořit Yvona Vladislavičová, kterou po ztroskotáni lodi v září roku 1972 zahránila trojice delfínů.

Paní Yvona se s několika dalšími lidmi plavila na jachtě v Indickém oceánu. Zastihla je však bouře a devět metrů vysoké vlny loď nakonec potopily.

Trojice delfínů zachránila Yvoně Vladislavičové život. Tragická událost donutila Yvonu pohlédnout smrti do očí. V panické hrůze se snažila plavat, ale šance na přežití byly nulové. Pevnina nebyla v dohledu a moře bylo plné žraloků. Plavala šest a půl hodiny, dostávala křeče, byla vysílená, nohy měla zraněné, krvácela. Pak si navíc všimla, že se ve vodě blízko ní pohybuje žralok. To je konec, myslela si. Modlila se, aby smrt přišla co nejrychleji. Jaké však bylo její překvapení, když se jako zázrakem z vln vedle ní vynořil delfín a žraloka zahnal. Netrvalo dlouho a žena vysílením omdlela.

Delfíni ji však zemřít nenechali. Jeden plaval pod jejím tělem a udržoval ji nad hladinou, další dva plavali v kruzích kolem nich a udržovali žraloky v bezpečné vzdálenosti. Zdá se to neuvěřitelné, ale delfíni tímto způsobem přepravili Yvonu na vzdálenost 67 kilometrů. Po dvanácti a půl hodinách ji vysadili na jedné bóji. Krátce na to připlula loď. Yvona Vladislavičová byla zachráněna.
Co dodat? Existují vůbec slova, jimiž by bylo možné ocenit tak vznešený a nesobecký čin?

Štěňátko od "množitele" - další smutný příběh...

30. května 2007 v 20:18 | mckyta |  žvížátka

Štěňátko od "množitele" - další smutný příběh...

Z anglického originálu (An Unnamed Story) přeložila Ing. Lotta Blaškovičová
Tento smutný příběh se může kopírovat a publikovat v naději, že to zastaví neetické "chovatele" a ty, co chovají jen pro peníze.

Nepamatuji si moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidi si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si mámu a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratry a sestry. Pamatuji si, že mnoho z nich umřelo a velmi mi chyběli.
Pamatuji si na den, kdy mě sebrali od mámy. Byl jsem velmi smutný a vystrašený, moje mléčné zuby sotva vyrostly a opravdu jsem ještě měl být u mámy, ale ona byla tolik nemocná a lidé stále říkali, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, co já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Jen nás dva. Tulili jsme se k sobě a byli jsme vystrašení; stále nás někdo nepřišel ani jen pohladit. Tolik nových objektů a zvuků a pachů! Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat! Některá piští, jiné mňoukají, další pípají. Moje sestra a já jsme natlačení v malé klícce. Poslouchám tu i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mě dívají, líbí se mi "malí lidé", děti, vypadají tak mile a směšně, jako kdyby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé klícce; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy posloucháme "ach, jaká jsou rozkošná, chtěl bych jedno!" ale nikdy si nás nikdo nevezme. Moje sestra umřela minulou noc, když bylo v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemnou kožešinu a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného těla. Slyšel jsem je hovořit, že byla nemocná a že by mě měli prodat za sníženou cenu, abych co nejrychleji opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestrou, protože její tělo ráno vyndali ven z klícky a zakopali.
Dnes přišla jedna rodina a koupila si mě! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mě drží něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkají, že jsem milé a dobré štěně! Dostal jsem jméno Angel, čili Andílek. Rád olizuji moje nové lidi. Rodina se o mě vzorně stará, mají mě rádi a jsou něžní a milí. Jemně mě učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a hodně lásky. Snažím se hodně zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím. Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mě jemně držela a říkala, že to bude v pořádku. Tak jsem se utišil. Veterinář musel povědět něco smutného mojí milované rodině, neboť vypadali strašně nešťastní. Zaslechl jsem něco jako "silná dysplazie kloubů" a něco o mém srdci. Slyšel jsem veterináře zašeptat o "množitelích" a že moje rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všecko znamená, ale bolí mě vidět mojí rodinu takovou smutnou. Ale stále mě milují a já je mám stále velice rád. Už mám 6 měsíců. Venku, kde jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mě hrozně bolí jen se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mě běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem, a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým by jsem měl být, ale je to tak těžké! Láme mi srdce, když vidím děvčátko tak smutné a když poslouchám mamku a taťku hovořit, že "asi nastal ten čas".
Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy hovořil o "dědičných problémech". Já přece chci jen cítit teplé slunečné paprsky a běhat, hrát si a tulit se k mé rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď mě už bolí se i postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu jen skučet bolestí. Vzali mě naposledy do auta. Všichni jsou tolik smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být dobrý a mít všechny rád; co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl osušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olízl ruku, ale můžu jen zaskučet bolestí. Stůl u veterináře je tak studený. Tak moc se bojím. Všichni lidé mě objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně olíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dnes tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mě něžně drží a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední pacce. Bolest začíná ustupovat. Cítím jak na mě přichází pokoj. Teď jí můžu něžně olízat ruku. Začínám vidět sny, vidím přicházet mojí mámu a mé bratry a sestry na vzdáleném zeleném místě. Praví, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, jakým umím - slabím zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím moc, moc měsíců, ale nebylo mi to souzené. "Víte", řekl veterinář, "štěňátka v pet-shopech nepochází od etických chovatelů". Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než svou milovanou rodinu zase uvidím. Kdyby se to jen bylo všecko odehrálo jinak!
Konec

Smutný příběh o dívce a jejím pejskovi

30. května 2007 v 20:18 | mckyta |  žvížátka

Smutný příběh o dívce a jejím pejskovi

Naposled (autor je neznámý)
Pamatuješ si to? Asi ne, to si asi pamatovat nemůžeš. Byl jsi malinký hlupoučký, mé plyšové štěňátko nadšené mnou, nadšené vlnícím se mraveništěm, nadšené koulejícím se jablkem, nadšené celým světem.
I já byla malá, víš? Smutná vystrašená nedůvěřivá holka, s velkýma modrýma očima a zlatavými vlasy sepnutými do dvou srandovních culíků.
A naše první setkání? Stála jsem vyjeveně na ulici po dalším z mnoha návratů z nemocnic a proti mně můj táta. Hýbala se mu kapsa. Svou velkou rukou do ní sáhl a vytáhl Tebe, mé malé štěstí a položil Tě, hopkající kuličku s černýma očkama a mokrým studeným čenichem na trávu. Rozběhl jsi se ke mně, sevřela jsem Tě v náručí a prvně cítila lechtavý štěněčí dech svého nejlepšího přítele. Nejlepšího přítele na spoustu dlouhých let. Byla jsem sice malá, ale ne tak malá, aby tento čas nezůstal uložen v mých vzpomínkách.
Ani si nemyslím, že by se mě mohl mít tak rád, jako já Tebe. Nikdy sis neuvědomil tu vzácnost okamžiku, když jsi za mnou ráno vyskočil do postele a olízal mi celou tvář a dlaně a uši a já se k Tobě přitulila a přitiskla tak silně, jak k nikomu nikdy před tím. Jak na videonahrávce jsou v mé duši uloženy obrazy Tvé rozesmáté psí tváře běžící rozkvetlou letní loukou, otisky pacek vtisknutých do čerstvě napadaných sněhových peřin. Jak dnes si pamatuji hebkost Tvé srsti a bezednou hloubku Tvých věrných očí. Byl jsi všude, kde jsem byla já. Vše v mém životě začínalo slovem "můj pes". Mé kroky směly jen tam, kudy prošly Tvé packy, mé srdce se otevřelo jen těm, jež jsi i Ty přijal za své přátele. Mé myšlenky a starost a obavy a nadšení a radost se vždy upínaly k Tvému jménu. První dětská obava o zdraví a bezpečí někoho jiného. První pocit hrdé odpovědnosti. První pocit z toho, že se svět jiných netočí kolem mě, nýbrž můj kolem Tebe.
A pak jsem musela odejít. Velká dospělá panička, vyučená životem, zbavena strachu a nejistoty vylétla z rodného hnízda a opustila Tvou misku, Tvůj pelíšek, opustila jsem Tebe.
Né, nikdy bych Tě nemohla zavrhnout. Byl jsi mi jediným důvodem proč se vracet domů, domů pro svého psa, který byl stejně věrný a oddaný jako dřív. Ukázala jsem Ti svůj nový svět, líbil se Ti a všichni Tě měli rádi, ale vždy jsi musel zpět a mě se strašně stýskalo. Byli jsme spolu tak strašně málo. Chyběl jsi mi a smutek mě sžíral, vracela bych se za Tebou vždy a odkudkoliv.
A pak jednoho dne jsi mi nepřišel naproti. Strašně jsem se bála, protože jsi to nikdy před tím neudělal. Ležel jsi v křesle. Stála jsem proti Tobě s mobilním telefonem v jedné ruce, klíčky od auta v druhé, panička obestřená divným pachem luxusních parfémů, v drahém obleku, se složkou lejster v podpaží. Mladá, odhodlaná a sebevědomá.
Ležel jsi tam, Ty můj pes. Starý unavený a klidným moudrým pohledem jsi si mě prohlížel, jen ťukání ocasu o sedačku mi bylo znamením, že mě zase rád vidíš. Zvedl jsi hlavu a vzduchem mi posílal vlahé psí polibky. Vše jsem pustila a běžela Tě obejmout. Znovu jsi mi lízal celou tvář jak tenkrát ráno na posteli. Jen ty culíčky tu chyběly a Tvá štěněčí neutěšenost. Znovu jsem Tě svírala v náručí a schovávala si tvář do tvé srsti, jako nejlepšího úkrytu před ostatním světem.
Byl to náš poslední společný den.
Toho večera jsem odevzdala Tvůj osud do rukou pána v bílém s červeným diplomem a malou injekcí v rukou. Držela jsem Tě zase v náručí stejně jak tenkrát, když jsi opustil tátovu kapsu a rozběhl se ke mě. Jen už mi teď Tvé tělo neodpovídalo. Ani ocásek mi nedal znát, že jsi tu ještě se mnou. Jen ztišující dech a poslední ozvy tlukotu srdce, prozrazovaly, že tu jsi ještě se mnou. Ale to už si Ty nepamatuješ. Tohle už né. Tam už jsem stála totiž sama. Vystrašená, ubrečená holka s modrýma očima...

Osud Aljašského malamuta

30. května 2007 v 20:18 | mckyta |  žvížátka

Osud Aljašského malamuta

Byl to aljassky malamut! Fotku uz sice nemam,ale snad to tolik nevadi...
Teta ma tri psy malamuta- dve fenky: Taru a Kessie a pejska: Bonieho. Kdyz mela stenatka, jeli sme se na ne podivat. My sme pejska jeste nemeli, ale takhle velkyho mi nasi nechteli dovolit, ale strejda- bracha te tety- si to moje vyhlidle vzal! Byla sem rada, protoze strejda bydli ve stejnym meste, ale teta az na druhy strane republiky. S babickou sme mu vymysleli jmeno, po mamince Tar! Byla sem u nej kazdy den a hrala si s nim. Byl jako muj. Po chvili sme si koupili ale i my pejska- americkeho kokrspanela. Ti dva byli nerozlucni kamaradi. I pres tak velky rozdil ve velikosti a to, ze byli oba dva psi, si bajecne rozumneli. V zari mu bylo 5 let a nasemu hned v prosinci. Jenze v breznu zacal Tar padat na zadni nohy a porad se to zhorsovalo. Veterinarka mu dala prasky na rozstrousenou sklerozu, ale nic se nelepsilo. Kdyz sme to byli veterinarce rict, tak s tim nic nedelala a predepsala mu jenom silnejsi prasky. Zase nic... Porad jen sedel nebo lezel a jen malokdy se zvedl. pak uz ani nezral. Byl tak strasne hubenej. Porad strasne mrzlo a on byl venku pod trema dekama a ve spacaku... Strasne se klepal.
Jednou po skole sem se na nej sla podivat a on lezel na spacaku a strejda spipal drivi. Strejda ho nenechal ani na chvili samotnyho. Sedla sem si k nemu a mazlila se snim. Byl to hroznej pohled, kdyz ho znam jak beha a skace, ..... *
Kdyz uz sem z dalky videla, ze prede mnou jde strejda s Tarem z vychazky, ale jeste sem si neyla jista, ze to jsou oni, tak stacilo zavolat ,,MEĎANE!!!" a uz za mnou tahl a strejda ho obcas neudrzel a on mu utekl za mnou... Tu prezdivku sem mu dala, kdyz byl jeste malej a od te doby na ni poslouchal, ale jen me!!! Nikdo jinej mu tak ani nerikal.
* Strejda se pak se zahrat dovnitr a ja sem zustala venku s medvidkem. Sedela sem u nej asi dve hodiny. Pak sem sla zkusit mu dat kus varenyho masa, co tam mela babi na obed. Ze zacatku to nechtel, ale pak najednou to zacal hltat. Ale jenom trosku, paksi zase musel odpocinout. Byla sem rada i za ten kousek, co snedl. strejda hned donesl dalsi, ale uz nechtel. Po trech hodinach sem musela domu. Dala sem mu pusu na cumacek, jako obvykle, podrbala sem ho za uchem a sla. Jeste parkarat sem se za nim otocila a on na me koukal. Bylo tak kolem sesty vecer... Prisla sem domu a myslela na nej. Kdyz sem sla spat, tak mi volala mamka... ,,Tar umrel........."Musela sem ji to zavesit, protoze sem ani nemohla mluvit. Sedla sem sina postel a dostala zachvat breku. Bracha ke mne prisel a zeptal se me, co se deje. Rekla sem mu, ze Tar umrel a on na me zarval: ,, Co ze??? " tak sem mu to zopakovala a on na me, ze se lekl, ze tatka, ze mi nerozumnel a odesel. To me dostalo uplne do kolen. Jemu to bylo uplne ukradeny!!! Celou noc sem probrecela a nevedela sem, co bude dal.... Pozdeji sem se dozvedela, ze dostal ohromny krece a ze byl celej skroucenej u babicky v obyvaku. Strejda s tetou se ho snazili dat do normalni polohy, ale neslo to. Teta volala mamce, ale ta ma rozbity mobil, takze se ji to porad vypinalo.... Po chvili uz Tar jenom lezel a pak.... umrel.... Chvili po tom, co sem odesla..... Jako kdyby cekal az za nim prijdu......
A externí obrázky:

Smutný příběh se šťastným koncem

30. května 2007 v 20:17 | mckyta |  žvížátka

Smutný příběh se šťastným koncem

Ahoj, tady George z Chicaga. Zkusím napsat jeden můj příběh, který se stal asi před 20 lety. Tento příběh začal v době, když moje dcerky byly malé a stále si přály pejska, asi jako každé malé dítě. I já mám strašně rád psy, ale moje bývalá manželka moc ne a to je dost podstatné v tomto příběhu.

Jednoho krásného dne jsem koupil malé štěňátko, byl to maltézáček. Dcery měly ohromnou radost a já snad ještě větší! Bydleli jsme v jednom pražském bytě a zahrádku jsme neměli, proto časté procházky s Jarčou byly nutn. Musím podoktnout, že Jarča byla ten malý roztomilý maltézáček. Na každé procházce nas potkávala jedna starčí babička a vždy obdivovala Jarču a Jarča se jí odvděčila počůranou nohou a někdy to i odnesly punčocháče. Tato starší babička hraje v mém příběhu dost podstatnou roli, jak poznáte na konci.

Jednoho krásneho dne, jak už to v některých rodinách bývá, mi moje, dnes už bývalá manželka řekla, no vlastně krutě oznámila toto: "Buď já nebo ten pes!!!" A já omámený láskou k mé ženě, no prostě jsem udělal něco, co mám před očima ještě dnes. Ten večer, bylo asi 11 hodin, jsem vzal milovanou Jarču, odvezl jsem ji autem asi 5km daleko a nechal jsem ji u řeky, kde byly obydlené domy a doufal jsem, že ji nějaký slušný člověk, na rozdil ode mne, najde. Tu noc jsem se vrátil domů, bývalá manzelka byla ráda, ale já jsem byl zoufalý z toho, co jsem udělal! Když píši tyto řádky, ještě teď mi běhá mráz po zádech!! Asi po 2 hodinách jsem měl takové strašné výčitky svědomí, nastartoval jsem auto, nehleděl jsem na řeči manželky a se slzami v očích jsem se vrátil pro Jarču. Hledal jsem ji snad 2hodiny, nemohl jsem ji najít, byl jsem už zoufalý, když jsem najednou zaslechl psí pláč, ano byl to plá, věřte nebo nevěřte, ale i psi umějí brečet! Ano, byla to Jarča, celá se třásla a snad nemusím popisovat, jakou měla radost, když jsem se pro ni vrátil.

Druhý den ráno jsem přemýšlel, jak z tohoto problému. V tu chvíli jsem si vzpomněl na starou babičku, která potkávala Jarču na její každodenni procházce. V tu chvili mi bleskl hlavou nápad a dnes vím, že ten nápad byl ten nejlepší. Druhy den na procházce s Jarčou jsme potkali zase tu babičku a já měl vymyšlený plán. Jelikož babička vždy říkala, jak je to krasný pejsek a že by chtěla taky takového, tak když jsme ji potkali a zase vychvalovala Jarču a samozřejmě Jarča babičce počůrala a roztrhala punčocháče, tak jsem se mile babičky zeptal, jestli by Jarču nechtěla. Babička si v první chvíli myslela, že si dělám legraci. Legraci jsem si nedělal a hned jsem babičce s radostí daroval Jarču. Nikdy jsem neviděl tak smutné oči psa, ale zase jsem nikdy neviděl, jak stará babička omládla o několik let! Asi za dva roky jsem tuto babičku i s Jarčou potkal a první slova této dobré ženy, byla: "Jarču Vám nevrátím ani za milion korun!!!" Dnes už takové výčitky svědomí nemám, jelikož vím, že Jarča byla v dobrých rukou a dnes, když hladím svého Beníčka, tak si na tuto nemilou historku vždy vzpomenu
a věřte, psí pláč je to nejhorší, co může člověk slyšet. Vím, že tento můj příběh není moc radostný, ale hlavní je, že konec byl šťastný!

Dnes mám stejného pejska jménem Beníček a manželku, která našeho pejska má ráda. Miluje ho a nedala by ho nikomu na světě. A tímto končí můj příběh, ale omlouvám se, tento příběh jsem psal od srdce a ne jako slohový úkol.
S pozdravem George, Beníček a Alenka

Napište nám

30. května 2007 v 20:17 | mckyta |  žvížátka

Napište nám

Máte nějaké dotazy? Vaše oblíbené zvíře tu není a vy byste chtěli abycom o něm napsali?
Napište nám: mckytka@seznam.cz
A my vám rádi vyhovíme.